Jeden z nejdůležitějších úkolů církve spočívá v současnosti především v praktickém uchopení výzvy k novému apoštolátu a v hledání nových stezek otevřenosti vůči okolní společnosti. Význam tradičních církví v Evropě navzdory jejich mnohdy prázdným lavicím a přestár­lým členům nepomíjí. Jsou nositelkami kontinuity křesťanského svě­dectví, pečovatelkami o bohatství křesťanského duchovního života, kultury a vzdělanosti. I když tyto církve tvoří v moderní společnosti pouhé ostrovy, jejich vliv na ní je nezanedbatelný. Jejich charitativní, vzdělávací a výchovné, sociální a mravní cítění a hodnoty, jež mají svůj pramen ve víře církve, neustále působí na společnost, společ­nost je přijímá za své, i když v jejich sekularizované podobě. Svou vzdělaností a hlubokými duchovními zkušenostmi usměrňují i necír­kevní religiozitu, čímž vytvářejí pevnou oporu nejrůznějším novým náboženským skupinám a hnutím. Jejich přítomnost je zárukou pro to, aby společnost neklesla k náboženskému primitivismu a funda­mentalismu. Proto lze naši kulturu nazývat i nadále křesťanskou, ač­koli se ke křesťanství již příliš otevřeně nehlásí, ba mnohdy k jeho veřejným projevům přistupuje s nedůvěrou, ne-li dokonce s odporem.